Jen něco málo kilometrů od Vrchlabí se v dětském domově Dolní Lánov odehrávají zajímavá setkání, která na první pohled vypadají velmi obyčejně – pes, děti, pohodová atmosféra. Ve skutečnosti však jde o citlivou a hlubokou práci, která dětem pomáhá otevírat se, důvěřovat a nacházet pocit bezpečí – řeč je o canisterapii. Jednou z těch, kdo se této práci věnují, je Hanka Dobiášová, která společně se svou psí fenkou Eili provozuje canisterapii zaměřenou především na děti ve věku 6-16 let.
Dobrý den, Hanko. Jak vlastně vznikla původní myšlenka věnovat se canisterapii a jak se ji podařilo propojit s pomocí dětem v dětském domově?
Ta myšlenka přišla, když jsem pozorovala, jaký pozitivní vliv měla Eili už jako štěně na lidi kolem. Všimla jsem si, že je má prostě ráda a oni na ni hezky reagují. Starší osoby často v její přítomnosti viditelně ožily – viděla jsem je najednou komunikačně i fyzicky aktivní jako nikdy dřív.
Děti si s ní moc rády hrály a zároveň bylo cítit, že z ní jakožto z velkého psa mají zdravý respekt, takže pozorně poslouchaly, když jsem vysvětlovala, jak se ke psovi mají správně chovat. Eili svou přirozenou povahou vnáší do kontaktu radost, hravost, zájem, pohodu…
Postupně mi docházelo, že se tam odehrává něco zajímavého a dobrého a že by byla škoda nechat si to jen pro sebe a nejbližší okolí.
Co tě osobně inspirovalo k tomu, že ses do canisterapie pustila? A jaké byly úplné začátky s Eili?
V době, kdy mi docházelo to, co jsem popsala před chvílí, kolem mě „náhodou prošla“ informace, že se brzy bude nedaleko otevírat téměř roční canisterapeutický kurz. A přestože jsem o canisterapii nikdy předtím neuvažovala, začalo mi to vrtat hlavou. Nakonec jsem se přihlásila a bylo to super rozhodnutí. 😊 Kromě toho, že jsem si odnesla spoustu inspirace na canisterapeutické aktivity a poznala fajn lidi i psy, jsem se během kurzu naučila lépe s Eili komunikovat, vnímat sebe i ji. Tohle je hodně důležité. Líbí se mi totiž přístup, že pes a člověk tvoří canisterapeutický tým a každý takový tým je jedinečný.
Canisterapie má podle mě smysl tehdy, když člověk i pes dělají společně to, co je jim oběma přirozené – díky tomu pak vzniká pohodová atmosféra, radost a možná mezi řádky i inspirace k autentičnosti pro klienty. Takže vnímat, co děláme obě rády a co mi dává smysl, je docela klíčové. Pak už se řeší technikálie, které mohou být taky výzvou, ale když se to odpíchne od toho, že sedí to jádro, vždycky se to nějak zvládne či přizpůsobí.
Jaké byly největší výzvy, kterým jsi během začátků čelila?
Asi že nás po absolvování kurzu a zkoušek nikde nechtěli. :-D Oslovila jsem několik domovů pro seniory, ale neúspěšně. Nabídnout canisterapii dětem jsem si na začátku netroufala – připadlo mi, že potřebuji nějaký klidnější start a že s dětmi by to byl fičák. Ale život si o tom asi myslel něco jiného. 😉 Když jsem po neúspěchu u seniorů oslovila první dětský domov, hned jsme se domluvili a už tam s Eili chodíme čtyři roky.
Výzvou bylo také to, že naše začátky se odehrávaly v době covidu, takže jsme museli být buď venku, nebo bylo potřeba mít respirátor. Až s respirátorem na obličeji mi došlo, jak moc je pro komunikaci se psem důležitá mimika. No a být venku je sice super, Eili i děti si to vždycky užívají, ale klade to větší nároky na udržení pozornosti psa. Teď už děláme canisterapii bez problémů i venku, ale v těch začátcích to bylo trochu náročnější.
Výzvou pro mě bylo (a vlastně někdy stále je) vyrovnat se s tím, co děti z dětského domova prožívají, co si v sobě nesou. Když tam člověk jde, musí mu být samozřejmě jasné, že ty děti prostě nemají dobré zázemí a zkušenosti… Počítala jsem s tím. Ale přesto, když jsem s tím pak byla konfrontována, dotýkalo se mě to. Když tam jsem s canisterapií, držím se toho, že v danou chvíli přinášíme zážitky a zkušenosti, které dětem něco dávají, v něčem je rozvíjejí a snad i trochu přispívají ke kompenzaci té emoční nálože, kterou si s sebou nesou. Ale někdy pak doma přemýšlím, jak se asi budou odvíjet jejich životní příběhy. Když vidím děti, které mají dobré rodinné zázemí a veškerou podporu pro svůj rozvoj, mrazí mě z toho, jak rozdílný může být v naší společnosti start do života a jak komplexní následky to může mít.
Canisterapie je při práci s dětmi vhodná na několik konkrétních oblastí, a to jak po stránce psychické, sociální i fyzické. Její síla je v tom, že působí přirozeně a nenásilně – dítě má pocit, že si „jen hraje se psem“, ale ve skutečnosti se odehrává terapeutický proces. Můžeš nám Hanko přiblížit, jak taková návštěva v dětském domově probíhá?
To může být opravdu různé – člověk od člověka, pes od psa. V našem provedení vše začíná radostným vítáním. 😊 Tohle na Eili miluju a to se fakt nedá naučit – ona každé dítě radostně vítá, celým tělem dává najevo radost… Komu to nevadí, toho olíže, někdy si dítě i spontánně lehne a mazlí se spolu. Tomuhle dávám ráda prostor a jen hlídám, aby to bylo bezpečné. Pak se usadíme, dítě si Eili už klidněji hladí nebo češe, mě zajímá, jak se má, a povíme si, co je dnes v plánu. Mám připraveno několik aktivit, ráda dávám na výběr, abych zjistila, co má které dítě raději, a podle toho pak přizpůsobím program dalších návštěv. Taky děti povzbuzuji, aby samy řekly, co by chtěly zkusit. Tak vzniká vlastně program na míru pro každého. Když jedna mladá slečna prohlásila, že miluje fotbal a chtěla by ho s Eili hrát, začaly jsme ji společně učit nový povel „přihraj“. Jiný chlapec má zase rád cizí země, hlavně Itálii, tak jsme s ním Eili naučili povely v italštině a v pár dalších jazycích. Pak to hrdě předvedl na besídce dětem a vychovatelům z domova. Velmi oblíbená je opičí dráha, kterou si děti samy sestaví a pak ji s Eili projdou v různých variantách obtížnosti. Taky hojně využíváme psí hlavolamy nebo triky z dogdancingu. Děti milují tzv. „ojídačku“, kdy si lehnou, já na jejich tělo umístím granule a Eili je pak přímo z nich zbaští. Různých her uvnitř i venku je spousta…
Ráda rovněž zařazuji aktivity, které děti rozvíjejí i nad rámec prožitku „jsem se psem, který mě má rád a spolupracuje se mnou“. Když si všimnu, že má dítě například potíže s počítáním, čtením, vyjadřováním nebo artikulací, vymyslím nějakou aktivitu s Eili, při které si to může procvičit. Pes je velká motivace a když se to podá jako hra, dítě se může v něčem trochu zlepšit a nevnímá to jako neatraktivní učení.
V neposlední řadě bych ráda zmínila propojení canisterapie a Lesní mysli, kdy jdeme s dětmi a Eili přibližně na tři hodiny do lesa, kde probíhají hry s Eili a cvičení Lesní mysli přizpůsobená pro děti. Čtenáři se o tom mohou více dozvědět v tomto článku: https://bit.ly/4baB2sY
Jak vidíš budoucnost canisterapie u nás? Je podle tebe dostatečně podporovaná?
Kdo chce dělat canisterapii, může si vybrat kurz, který mu vyhovuje, naučit se tam nějaké ty základy, získat zkušenosti, poznat lidi, kteří se tomu taky věnují a se kterými může věci konzultovat, vzájemně se inspirovat, sdílet zkušenosti. Než člověk vyrazí do praxe, může také složit canisterapeutické zkoušky – nabízí je více organizací. Současná česká legislativa neukládá zkoušky jako povinnost, ale pro mě osobně bylo fajn projít nějakým prověřením, získat zpětnou vazbu zkušenějších kolegů a při nabídce služeb i v následné praxi se o to opřít. Po této stránce je u nás podle mého podpora dostatečná.
Otázkou možná je, jak jsou podporovány různé organizace, které by rády canisterapii využívaly – jestli na to mají dostatek financí, jestli na to můžou čerpat nějaké příspěvky, dotace a podobně. Tím, že chodím dlouhodobě do jednoho zařízení, nemám moc představu, jak vypadá situace jinde.
O přínosech canisterapie už bylo napsáno mnoho, a to i v odborné literatuře. Pomáhá například seniorům, dětem, lidem s fyzickým či mentálním postižením nebo těm, kdo jsou sociálně izolovaní či potřebují krizovou intervenci. Řada studií ukazuje, že kontakt se psem či jinými zvířaty na nás má pozitivní vliv. Bylo by moc fajn, kdyby těch blahodárných účinků mohli využívat lidé, kteří to potřebují a kterým to pomáhá. A zároveň kdyby lidé a zvířata, kteří tuto službu poskytují, byli adekvátně odměněni.
Co by ti při tvé práci momentálně nejvíce pomohlo?
Více času nebo peněz. Nejlépe obojího. 😊 Respektive – ono je to provázané. Jsem na volné noze, příjmy se mi skládají z více aktivit. A nemůžu si už dovolit to, co na začátku, kdy jsem canisterapii dělala spíše jako dobrovolničení vedle zaměstnání. Teď už potřebuji mít i z této činnosti reálný zisk. Strávit hodinu canisterapií pro mě znamená připravit program, pomůcky, dopravit se tam – to stojí mj. čas a peníze. Z širšího pohledu to obnáší také čas a náklady spojené se vzděláváním, s péčí o Eili a její výchovu, socializaci, zdraví a celkovou pohodu. Už si nemůžu dovolit dělat canisterapii za nějaký symbolický peníz. Zrovna nedávno mi napsali z jedné sociálně prospěšné organizace, že mají o canisterapii zájem. Když jsem jim řekla svou současnou cenu za hodinu, už se neozvali. Je škoda, že se kvůli tomu nedostaneme s Eili tam, kde by canisterapie mohla pomáhat. Ale třeba se domluví s někým, kdo nabízí canisterapii levněji, tak jako já dříve.
V případě, že by chtěli zájemci o canisterapii využít tvých služeb, jak by se na tebe mohli obrátit?
Nejlépe telefonicky nebo mailem. Kontakty najdou na webu www.shankou.cz.
Otázka na závěr: Jakou radu bys dala lidem, kteří by se chtěli canisterapii také věnovat a mají doma vlastního psa?
Určitě doporučuji absolvovat kurz, kde získají potřebné dovednosti a také si budou moci ujasnit, jestli je pro ně a jejich psa canisterapie vhodná, proč to vlastně chtějí dělat a jak to ušít sobě a svému psovi na míru. Pokud chtějí pomocí canisterapie přinášet nějaké blahodárné působení, rozdávat radost apod., musí to na prvním místě dělat radost jim a jejich psovi; jinak to podle mě nemůže dlouhodobě fungovat.
Při samotných návštěvách je dobré věnovat hodně pozornosti signálům psa. Canisterapie je pro něj svého druhu práce – vyžaduje soustředění a téměř neustálou interakci; pes je do té situace přivedený člověkem a ten člověk má tudíž zodpovědnost za to, aby byl jeho pes při canisterapii v pohodě. Přestože to je super pes na canisterapii a dělá to rád, nemusí být vždycky v kondici nebo prostě nemusí mít náladu. To je naprosto normální, je potřeba s tím počítat, otevřeně o tom i s klienty v danou chvíli mluvit a psovi umožnit, aby se aktivity neúčastnil, ze situace odešel, odpočinul si apod. Pro tyto situace je praktické mít v záloze aktivity bez psa, které se ale psů nebo zvířat nějak týkají.
Ještě bych ráda dodala, že kurz i zkoušky jsem před lety absolvovala u JdeTo, jejichž přístup ke psům, lidem, komunikaci a učení mi vyloženě sedl a hodně jsme se díky tomu s Eili posunuly. Proto je vřele doporučuji jako startovací bod, pokud někdo o canisterapii uvažuje.
Redakční poznámka
Pokud vás práce Hanky oslovila a chcete podpořit terapii, která přináší radost a pomáhá dětem z dětských domovů, můžete tak učinit i prostřednictvím finanční podpory na její bankovní účet číslo: 670100-2209725722/6210.