Nedaleko Vrchlabí se nachází dětský domov, kde nyní žije 32 dětí. S panem ředitelem Karlem Krausem, který tam již dlouhá léta působí, jsme si povídali i o věcech, které se vám nebudou číst dobře. Zvlášť když si přitom představíte, jak některé lidské životy již od počátku formují podmínky, které jsou na hony vzdálené tomu, co řada z nás považuje za normu. Když selhává rodina i systém a všechny důsledky, které z toho plynou, tvoří kulisy vašeho dětství, máte „naloženo“ na celý život…
Co Vás přivedlo k práci s dětmi a jak dlouho už se jí věnujete? Kdy jste se stal ředitelem dětského domova v Dolním Lánově?
Pracoval jsem v tomto oboru hned po vysoké škole. Nejprve to bylo asi sedm let ve výchovném ústavu a potom, po komunistické čistce, jsem „přestoupil“ do dětského domova, kde jsem nyní již 27 let.
Přemýšlíte někdy nad tím, jaký je rozdíl v dětské ústavní péči v minulosti a dnes? V čem se za těch více než třicet let, kdy v této oblasti působíte, udály největší změny?
Dříve bylo mnoho věcí direktivních. Posunuli jsme se k větší toleranci, co se týká chování dětí, a někdy to je až kontraproduktivní. Měli bychom si stanovit očekávané výstupy a těm přizpůsobit naše metody a postupy. Vše děláme v zájmu dětí. Ale je pro ně opravdu dobré, aby měly od rána do noci mobil, aby se nepodílely na chodu domácnosti, aby se nepřipravovaly do školy a podobně?
Děti u vás žijí v menších skupinách. Přiblížil byste prosím toto uspořádání? Jak to v praxi funguje a v čem je to přínosné?
Chceme vytvořit rodinné prostředí nebo lépe řečeno prostředí blížící se rodinnému. Děti proto mají ve skupině vychovatele a vychovatelku a mají také své vlastní prostory – svůj byt a v něm dvoulůžkové pokoje, kuchyň, společný obyvák. Také se společně starají o své pozemky a využívají spoustu vybavení na sport a volnočasové aktivity.
Dříve jsem si myslela, že v dětských domovech žijí děti, které nemají žádnou rodinu nebo je společné soužití ze závažných důvodů nemožné. Proto mě překvapilo, že některé děti ve vaší péči tráví víkendy či prázdniny u svých blízkých. Jak časté to je a jak tomu rozumět?
Za dobu mého působení zde byli sirotci pouze tři, nyní je u nás jeden. Všechny ostatní děti mají nějaké rodinné zázemí, i když bývá velmi problematické. Jde o rodiny, které jsou nefunkční z mnoha důvodů – alkohol, mnoho dětí, nezaměstnanost, dluhy, nevhodné rodinné prostředí či dlouhodobý život v sociálním vyloučení.
Jak u dětí probíhá kontakt s rodinou?
Snažíme se u všech dětí ihned po jejich příchodu kontaktovat rodiče, prarodiče či jiné příbuzné a pracovat na tom, aby mohlo udržovat kontakt s rodinou a případně se do ní vrátit. Bohužel se setkáváme s tím, že si rodiče velmi rychle zvyknou na život bez dětí, protože najednou nemají žádné starosti.
Děti se domů často velmi těší, i když tamní prostředí není stabilní. Po návratu se ale často znovu ocitnou bez pravidel, povinností, mají bezbřehou volnost… Takové prostředí nevytváří pro dítě či mladého člověka potřebnou podporu. A bohužel to pak obvykle otevírá dveře k různým problémům, jako jsou kouření, pití alkoholu nebo užívání jiných návykových látek.
Dolní Lánov se nachází v blízkosti Krkonoš, příroda je u vás vyloženě na dosah, což je jistě z hlediska organizování volnočasových aktivit pro děti výhodou. Co u vás obvykle děti dělají ve volném čase? Slyšela jsem například o dlouhé tradici cyklistiky, ale vím, že je toho u vás více.
Můžeme se chlubit mnoha úspěchy na sportovním poli. Naše děti mívají mentální postižení nebo určité intelektové oslabení, ve sportu ale dokážou vyniknout a v minulosti několikrát opravdu zazářily.
Máme mistry světa v kategoriích INAS ve sjezdovém i klasickém lyžování a cyklistice, medailisty v atletice či přespolním běhu. (Pozn. red.: INAS byl dřívější název mezinárodní sportovní federace pro sportovce s intelektovým znevýhodněním. Dnes působí pod názvem Virtus.) To byly děti, které se i přes svůj handicap dokázaly připravit a soupeřit se závodníky z celého světa a na celém světě.
Nyní je situace bohužel jiná. Jelikož nefunguje diagnostika, jsou do dětského domova zařazovány děti, které sem nepatří. Diagnostický ústav je vyřazen a hledají se pouze volná místa v systému. Nechci působit cynicky, ale někdy se neubráním pocitu, že jenom rozdáváme léky a hlídáme majetek.
Kam by se podle Vás měla tato oblast posouvat, aby to dávalo smysl z hlediska dětí i celé společnosti?
Jednoznačně vést děti ke správným hodnotám a pracovním návykům, k maximální samostatnosti, finanční gramotnosti a celkové orientaci ve světě, jehož jsou součástí a jednou v něm budou muset fungovat samy za sebe. Oporu po odchodu z dětského domova mají téměř nulovou.
Jak by ta podpora měla podle Vás vypadat? Co bývá pro mladé lidi po opuštění dětského domova nejtěžší? Ten moment přechodu do samostatného života je pro ně jistě v mnohém jiný než pro děti, které vyrůstají v rodině.
V této chvíli by se měli v co největší míře zapojit pracovníci OSPOD, dobrovolnické organizace, nadace, fondy a další. Období po odchodu z dětského domova je pro děti rozhodně to nejnáročnější. Vezměte si, že tady se o ně každý den staráme, mají náplň volného času, povinnosti, sport, práci, zábavu, vaření a podobně. A najednou je celý den jejich a ony řeší, co s tím časem vlastně samy udělají.
Jste v kontaktu s některými mladými lidmi, kteří už váš dětský domov opustili? Dají vám třeba někdy vědět, jak se jim daří?
Letos se na plese dětského domova, který již 30 let každoročně pořádáme, objevilo pět našich bývalých dětí – velkou radost mně udělalo, že to byli naši bývalí sportovci. Já dám na sport hodně. S některými dalšími si občas píšeme, s místními se občas vidíme.
Jakým způsobem jsou dnes dětské domovy financovány? Spolupracujete i se zmíněnými nadacemi, fondy nebo dobrovolnickými organizacemi, které podporují děti z dětských domovů?
Jsme příspěvkovou organizací Královehradeckého kraje, potřebné věci máme zajištěné od zřizovatele. Nadace nám pomáhají například se zájezdy. Hodně také pomáhají kamarádi ze sportovního prostředí nebo osobní přátelé. V tomto ohledu tak mají děti u nás každopádně lepší podmínky než doma.
V posledních letech se hodně mluví o tom, že malé děti by neměly vyrůstat v ústavní péči, ale pokud možno v rodinném prostředí. Od roku 2028 se má toto pravidlo nově týkat dětí mladších sedmi let. Jak tuto změnu vnímáte z hlediska praxe ve vašem dětském domově?
Do našeho dětského domova malé děti nechodí, v současné době máme jednu šestiletou holčičku. Celkově bych k tomu asi řekl pouze to, že o vhodném prostředí se nedá rozhodovat od stolu. Inkluze, pěstouni, zrušená diagnostika a další, to je až příliš necitlivých zásahů.
Co podle Vás bude pro dětské domovy, kraje i celý systém náhradní péče v souvislosti s touto změnou nejtěžší zajistit?
Materiálně jsme vybaveni dobře, u nás máme i zkušený a vzdělaný personál. Otázkou je, jestli jsme na to připraveni systémově. Vrháme se do prostředí, které málo známe, a přijímáme struktury, které nemají opodstatnění v zákonech a vyhláškách. Spolupráce MPSV a MŠMT někdy není dostatečně provázaná a v praxi se pak stává, že vede k těžko uskutečnitelným požadavkům. Společnost zaspala v budování sítě psychologů, psychiatrů, léčebně výchovných skupin, novelizaci zákonů apod. Přitom to vše je pro zdárnou realizaci chystané změny nutné.
Blíží se konec školního roku. Co to pro váš dětský domov obvykle obnáší?
Prázdniny a Vánoce patří v dětském domově k nejtěžším obdobím. Každý si asi dokáže představit bezmoc naši i dětskou, když si pro děti nikdo nepřijede, nikdo nevolá, nikdo je nechce a nemají kam jet, a přitom někteří jejich souputníci odjíždějí.
Zajišťujeme dětem pobyty na táborech, běžné táborové prostředí, ale některé z nich kvůli jejich předchozím zkušenostem a obtížím, pobyt nezvládnou. Jezdíme do německého dětského domova, máme spoustu akcí. Zároveň v tomto období výrazně pociťujeme to, co jsem popsal dříve, když byla řeč o kontaktu dětí s rodinou.
Co byste si přál, aby veřejnost o dětských domovech věděla a možná si to často neuvědomuje?
To nebude pěkné… Práce mých zaměstnanců je psychicky velmi náročná. V našem dětském domově a škole žijí děti s velmi složitými životními příběhy a často také s vážnými výchovnými či psychickými obtížemi. Jsou mezi nimi děti různých národností a etnického původu (např. Ukrajinci, Turci, Romové) a z různých sociálních prostředí. Přibližně polovina dětí užívá psychofarmaka. Navíc se někdy setkáváme s útoky ze strany rodičů, kteří neplatí výživné, neudržují s dětmi kontakt nebo si je ani na víkend či prázdniny neberou. Nemáme zde děti vhodné k adopci – několik pokusů zkolabovalo přes naše upozornění.
Mohl byste to prosím rozvést? Co se při těch pokusech odehrálo?
Zájemce jsme předem upozorňovali, že péče o naše děti může být velmi náročná. Přesto si je někteří převzali, aniž by byli na takovou situaci odborně a psychicky připraveni. Když pak zjistili, co péče skutečně obnáší, dítě nám vrátili. Taková zkušenost je ale pro dítě dalším odmítnutím v řadě a může prohloubit psychickou újmu, kterou si už nese. Když zájemci vstupují do náhradní rodinné péče se zidealizovanou představou nebo především kvůli finančnímu zabezpečení, nevede to k ničemu dobrému.
Když někdo chce dětem z dětského domova smysluplně pomoci, co je podle Vás opravdu užitečné? A co naopak může být dobře míněné, ale v praxi nepříliš funkční?
Tady si nevím rady – ta situace je totiž vždy komplexnější. Můžete se třeba zeptat, co potřebují vaše děti víc než mobil, tablet, počítač nebo televizi. Dojdete k tomu, že je to kvalitně strávený společný čas, pozornost, kterou dítěti věnujete a vztah, který s ním máte. Ale když například vezmete jedno dítě z dětského domova na výlet, hned řešíte, co další dítě… Takže je to složitější, než by se mohlo zdát.
Pokud by čtenáři chtěli dětem ve vašem domově nějak pomoct, je tedy možná nejlepší zaslat peněžní dar – předpokládám, že už budete vědět, jak finance použít, aby z něj děti měly smysluplný užitek. Na koho se mohou případní dárci obrátit nebo kam mohou peníze zaslat?
Peníze mohou zaslat na náš účet u ČNB: 132601/0710, nejlepšími dary jsou kola, hokejky, florbalové hole, vánoční, velikonoční a mikulášské dárky nebo samozřejmě smlouva na konkrétní věci. Předem děkujeme za jakoukoliv podporu. Pokud by se chtěli dárci domluvit osobně, mohou se na nás obrátit přes e-mail ddzvsdl@volny.cz nebo zavolat na mé telefonní číslo 603 851 175. Webové stránky máme nyní v rekonstrukci.
Děkuji za rozhovor. Přeji vám a celému personálu dětského domova, aby se potřebné změny dařilo prosazovat a aby vás mohly zahřát u srdce pozitivní příběhy dětí, které vaším domovem prošly. Patří vám velký dík za úsilí, kterým již dlouhá léta přispíváte k tomu, aby děti a mladí lidé měli o něco lepší šanci na samostatný a spokojený život.
Rozhovor s panem ředitelem Krausem vedla za Nadační Fond Společně Dál Hana Dobiášová.