Když jsme za Nadační fond Společně dál navštívili Apropo v Jičíně, zanechalo to v nás opravdu silný dojem. Lidé, prostředí, atmosféra i samotné poslání organizace – vše působí jako sehraný celek. Apropo Jičín už tři desetiletí podporuje lidi s postižením a jejich rodiny, ale nejen to, snaží se také proměňovat způsob, jakým o jejich životě přemýšlí celá společnost.
S ředitelkou Apropa Jitkou Královou jsme si povídali o tom, co se za třicet let změnilo, proč je někdy těžší respektovat svobodu druhého než ho chránit, co znamená „normální život“ a proč nemusíme nijak obhajovat, že lidé s postižením patří do naší společnosti stejně jako kdokoli jiný.
Paní ředitelko, Apropo letos slaví 30 let. Vy jste byla jeho první zaměstnankyní a jste s ním prakticky od začátku. Když se dnes ohlédnete zpět, co bylo tím prvním impulsem, který Vás k Apropu přivedl? A co stojí za tím, že zde působíte již tak dlouho?
Jedním z hlavních impulsů byla moje fascinace občanskou společností po pádu komunismu. Viděla jsem obrovský smysl v tom, že lidé mohou sami ovlivňovat své okolí a že neziskovky dokážou reagovat na potřeby, které státní systém přehlíží.
V Jičíně jsem založila Mateřské centrum Kapička a díky získaným zkušenostem jsem dostala nabídku stát se první zaměstnankyní Apropa. Byl to pro mě prostor dělat smysluplnou práci, profesně růst a hledat cesty, jak reálně pomáhat rodinám dětí s postižením v našem regionu.
Tehdy jsem netušila, že zůstanu desítky let. Ale nemám pocit, že bych byla na jednom místě, Apropo se celou dobu měnilo a já s ním. Mám ráda výzvy a možnost věci měnit, což tato práce přesně nabízí. Proměňovaly se potřeby rodin, naše služby i celý obor. Pořád je co se učit a dělat lépe.
A hlavně mi stále dává smysl to, o co usilujeme: vytvářet podmínky, aby lidé s postižením mohli žít co nejvíce podle svých představ. Apropo dnes tvoří skvělý tým, klienti a klientky, jejich rodiny i dárci. Možnost být součástí něčeho, co se vyvíjí a má konkrétní dopad na život lidí u nás v regionu, je ten největší důvod, proč jsem zůstala tak dlouho.
Za těch třicet let se určitě změnilo nejen Apropo, ale i pohled společnosti na lidi s postižením. Co je podle Vás největší změnou, kterou jste za tu dobu zaznamenala? A co se naopak změnilo mnohem méně, než byste si přála?
Za největší změnu považuji posun od pasivní „péče“ k aktivní podpoře. Dřív se řešilo, jak se o lidi s postižením postaráme. Dnes se, alespoň v odborném světě, ptáme: Jak chce ten konkrétní člověk žít? A jakou podporu k tomu potřebuje?
Co se změnilo méně, jsou naše očekávání. Pořád máme tendenci lidi s postižením příliš chránit, rozhodovat za ně nebo předem předpokládat, co nezvládnou. Často v dobré víře. Jenže tím jim bereme možnost zkoušet nové věci, dělat chyby a žít obyčejný život.
Správná slova jsme se naučili používat rychleji, než jsme změnili své přemýšlení. A právě tam nás čeká ještě hodně práce.
Apropo má velmi silné heslo „Každý se počítá“. Co to podle Vás znamená v každodenním životě člověka s postižením? Je to především otázka sociálních služeb, nebo spíš otázka postoje nás ostatních?
Heslo „Každý se počítá“ používáme letos k 30. výročí Apropa, ale má pro mě mnohem širší význam. Hodnota člověka se přece nesmí odvíjet od toho, jak je výkonný nebo kolik potřebuje podpory.
V praxi se to u člověka s postižením pozná jednoduše: jestli může rozhodovat o svém životě, pracovat, bydlet, mít vztahy a být přirozenou součástí společnosti. Sociální služby mu mohou poskytnout kvalitní zázemí, ale pokud pak u lékaře, ve škole nebo mezi sousedy narazí na bariéry a předsudky, stále není skutečně přijatý.
„Každý se počítá“ je tedy jak závazek pro sociální služby, tak výzva pro celou společnost. Je to otázka, na kterou se chceme ptát i v našem letošním benefičním představení – zda to u nás opravdu platí.
Kdybyste mohla člověku, který nikdy neměl blízký kontakt s člověkem s postižením, ukázat během jediného dne svět očima některého z vašich klientů – co byste chtěla, aby na jeho konci pochopil?
Asi bych byla opatrná v tom, co by měl na konci dne „pochopit“. Kdo jsem já, abych někomu určovala, jaký si má ze setkání s druhým člověkem odnést závěr? Každý člověk je jedinečný a stejně tak i lidé s postižením mají různé životy, potřeby, radosti i starosti. Neexistuje jeden univerzální svět, který by šlo ukázat.
Spíš bych si přála, aby měl možnost s konkrétním člověkem prostě být, poslouchat ho a něco spolu zažít. Bez poučování, co si má myslet. Obyčejné lidské setkání totiž dokáže s našimi předsudky udělat mnohem víc než spousta dobře míněných vysvětlení.
Na webu zmiňujete jako základní hodnoty Apropa respekt, svobodu, důvěru, radost, spolupráci a pokoru. Kterou z nich je podle Vás při práci s lidmi s postižením nejtěžší opravdu naplnit – a proč?
Vybrala bych svobodu, i když všechny naše hodnoty spolu úzce souvisejí. Svoboda znamená mít vlastní hlas a rozhodovat o svém životě, i když potřebujeme pomoc druhých. V sociálních službách bývá těžké ji naplnit. Máme za klienty odpovědnost, chceme je chránit a snadno sklouzneme k přesvědčení, že víme nejlépe, co je pro ně dobré. Odtud je jen krůček k tomu, abychom rozhodovali za ně.
Skutečnou zkouškou je chvíle, kdy se člověk rozhodne jinak než my. Dát mu prostor riskovat nebo udělat chybu, stejně jako to děláme my ostatní. A tady se svoboda potkává s pokorou. S vědomím, že ani jako profesionálové nemusíme vědět lépe než klient sám, co je pro něj dobrý život.
Připadá mi, že jste právě popsala zdravé nastavení ve vztazích obecně – respektovat, že druhý člověk má svou vlastní představu o tom, co je pro něj dobré. Když říkáte, že se snažíte tuto zásadu vnášet i do přístupu k lidem s postižením, dalo by se říct, že tudy někudy vede cesta k tomu „co nejnormálnějšímu životu“, o kterém Apropo mluví? Co si pod tím „normálním životem“ vlastně představit? A kde to začíná společnost člověku s postižením – byť třeba z dobrých úmyslů – komplikovat?
Slovo „normální“ používám opatrně. Nemyslím tím nějaký vzor, ke kterému bychom lidi s postižením měli přibližovat, ale možnost žít podle vlastních představ. S tímto pojmem jsme si pohrávali už v našem osvětovém časopise Postižiny i při loňské benefici Normální život s postižením. Nechceme určovat, co je správně, ale přimět lidi k zamyšlení, proč vůbec máme potřebu definovat „normálnost“.
Společnost začíná člověku s postižením život komplikovat ve chvíli, kdy předem rozhoduje, co je pro něj vhodné nebo bezpečné. Často v dobré víře chráníme a organizujeme tak horlivě, až člověku sebereme prostor, který bychom sami považovali za samozřejmý.
Normální život tak není seznam věcí, které musí člověk splnit. Je to možnost žít podle svého a mít vedle sebe podporu, když je potřeba.
Jaké možnosti řešení se tady nabízejí?
V Apropu v rámci sociální rehabilitace podporujeme mladé dospělé, aby zjišťovali, jak chtějí žít, co zvládnou sami a kde potřebují pomoc. Ve dvou tréninkových a jednom běžném bytě si mohou vyzkoušet péči o sebe, vaření nebo trávení volného času. Nejde ale jen o nácvik praktických dovedností, ještě důležitější je získat sebedůvěru a možnost poznat, jak chci vlastně žít.
Zpochybnila bych přitom pojem samostatné bydlení. Bydlet samostatně neznamená zvládnut vše bez pomoci, ani my ostatní nejsme úplně soběstační. Člověk s postižením může potřebovat podporu několik hodin týdně nebo i po celý den, to mu ale nebere právo rozhodovat o tom, kde, jak a s kým bude žít. Neměli bychom se ptát jen na to, co člověk zvládne sám, ale jakou podporu potřebuje, aby mohly být jeho představy naplněny.
Máme také vizi vytvořit bydlení, kde by v těsné blízkosti žili stárnoucí rodiče i jejich dospělé děti s postižením. Každý by měl svůj vlastní prostor a potřebnou podporu. Rodina by tak zůstala spolu a rodiče by nemuseli stárnout se strachem z toho, co s jejich dítětem bude, až tu jednou nebudou.
Apropo nabízí pomoc i v otázkách, o kterých se možná lidem s postižením nebo jejich rodinám těžko mluví – například partnerské vztahy, sexualita, bydlení, práce nebo finanční problémy. Co Vás za dobu Vaší práce nejvíce překvapilo na tom, jaké potřeby lidé s postižením skutečně mají?
Nejvíce mě překvapilo, že mě vlastně nemělo co překvapit. Lidé s postižením chtějí přesně to, co všichni ostatní: milovat a mít vztahy, samostatně bydlet, pracovat, mít soukromí a rozhodovat o sobě. Liší se jen míra podpory, kterou k tomu potřebují.
Co mě ale nepřestává překvapovat, je, jak snadno na tyto základní potřeby zapomínáme. Jako bychom jejich život zúžili jen na péči a bezpečnost. Přitom dobrý život tvoří i intimita, možnost zkoušet nové věci a klidně i dělat chyby. Jejich potřeby nejsou jiné. Jiné bývají jen cesty, jak je naplnit.
Apropo slaví třicet let a Vy jste už 22 let součástí jeho profesionálního fungování. Co Vás na té práci pořád dokáže překvapit, potěšit nebo dojmout? A jaký vývoj byste si pro Apropo přála během dalších deseti let?
Těší mě, že tato práce není nikdy hotová. Pořád přicházejí noví lidé a s nimi i nové situace. Máme obrovskou radost, když se věci, které před lety vypadaly nereálně, stanou běžnou součástí něčího života. Ať už jde o práci, bydlení nebo možnost o sobě rozhodovat.
Pro dalších deset let si nepřeji nutně větší Apropo. Přeji si Apropo odvážné, odborné a flexibilní, které ale nikdy neztratí schopnost vidět konkrétního člověka. A moc bych si přála, aby stále méně rodin žilo v obavách, co bude s jejich dětmi, až o ně samy nebudou moci pečovat. Aby lidé s postižením žili naplno tady mezi námi a s přesně takovou podporou, jakou potřebují.
* * *
Z návštěvy Apropa si odnášíme především jednu věc: podpora neznamená rozhodovat za druhého člověka. Naopak. Skutečná podpora začíná ve chvíli, kdy respektujeme jeho vlastní přání, rozhodnutí a představu o dobrém životě. Jak říká Jitka Králová: „Normální život není seznam věcí, které musí člověk splnit. Je to možnost žít podle svého a mít vedle sebe podporu, když je potřeba.“
Možná právě v tom je Apropo tak důležité. Nechce lidem s postižením určovat, jak mají žít, ani je stavět do role těch, o které se musí někdo neustále starat. Pomáhá jim být přirozenou součástí společnosti – mít práci, bydlení, vztahy, soukromí, rozhodovat o sobě a žít svůj vlastní život.
A stejně důležité je, že Apropo Jičín nestojí jen při lidech s postižením, ale také při jejich rodinách. Protože i ony potřebují vědět, že na svou životní situaci nemusí zůstat samy.
Třicet let Apropa je třicet let práce, která nekončí. Je to práce na světě, ve kterém nebude člověk nejdříve vnímán podle svého postižení, ale jako osobnost se svými přáními, schopnostmi, vztahy a jedinečností.
Každý se počítá. Protože každý má právo žít svůj život.
A pokud vám takový svět dává smysl, můžete finančním darem podpořit práci Apropa a konkrétní lidi, kterým pomáhá žít svobodněji, samostatněji a podle svých představ.
Bankovní číslo účtu Apropo Jičín: 262207140/0300
Další možnosti podpory najdete na apropojicin.cz/podporte-nas.
Rozhovor s paní ředitelkou Jitkou Královou vedli za Nadační Fond Společně Dál Hana Dobiášová a Ivo Nový