Společnice na cestě stářím. Když péče dává životu smysl.

Péče o staršího člověka bývá často vnímána jako náročná a vyčerpávající. A pravdou je, že taková může být. Po rozhovoru s Jarmilou Čtvrtníkovou z Jičína jsem si ale uvědomila, že když má někdo jasně srovnané hodnoty, otevřené srdce, k tomu možná shůry danou trpělivost a schopnost skutečně naslouchat, může se z něčeho, co by jiní nazvali řeholí, stát hluboké a smysluplné poslání. A to pak lidi občerství jako pověstný pramen na poušti.

Když Jarmila vyprávěla, napadlo mě, jak krásné by bylo, kdyby se její um a přístup mohly dostat k více lidem. Abych třeba i já jednou mohla svěřit své vrásčité shrbené devadesátileté já do rukou někoho, kdo by v něm stále viděl někdejší čipernou ženskou. Někoho, kdo by věděl, jak zpříjemnit chvíle, kdy životních sil ubývá, a hlavně – byl by skutečně přítomen. S otevřeným srdcem a opravdovým zájmem.

Jarmilo, když se tě někdo zeptá, co vlastně děláš, jak to vysvětlíš, aby to nebyla zkratka typu: „Jsem pečovatelka“?

Spíš než pečovatelka jsem společnice – v tom nejlepším slova smyslu. Doprovázím člověka v jeho životě, trávíme spolu čas a vytvářím pro něj bohatý a smysluplný program. Jeho součástí bývá i trénink paměti. 

Tento zažitý termín je však trochu zavádějící, protože zdaleka nejde jen o paměť. Ve skutečnosti se týká i dalších takzvaných kognitivních funkcí. Procvičovat lze kromě paměti také myšlení, řeč, schopnost číst a psát, plánovat a rozhodovat se, třídit informace, učit se nové věci a mnohé další schopnosti. Trénink kognitivních funkcí je jednou z možností, jak bojovat s počátečními projevy například Alzheimerovy nemoci a hlavně stárnutí. Mozek si se mnou trénují také lidé po CMP (cévní mozková příhoda – pozn. redakce) a úrazech, preventivně i lidé mladšího či středního věku.

V čem takový trénink spočívá, když jde o starší lidi? Jak si to máme představit?

Nehledejte v tom nic složitého. V mém podání je to vlastně taková chytrá zábava, často tak nenápadná, že si lidi ani neuvědomují, co všechno trénují. Neodehrává se to jen doma u stolu. Chodíme ven, uděláme si třeba piknik v přírodě, ale jdeme i mezi lidi a za kulturou nebo ke koním. Jičín a jeho pěkné okolí skýtá spoustu možností. Na programu míváme například komentované čtení, vyrábíme loutky, vaříme i oslavujeme, povídáme si a vzpomínáme…  Nedávno jsme s jedním pánem prožili parádní odpoledne s muzikou Johnyho Cashe!

S mobilnějšími lidmi využíváme naši soukromou smyslovou zahradu. Smyslovou proto, že je plná barev, vůní i chutí a také různých přírodních materiálů a příjemných zákoutí, včetně zastřešené terasy. Po maličkých kulatých oblázcích se dá chodit i bosky a najdete tu i vodní prvek – jezírko s malým dřevěným molem. Cestička vás zavede do bylinkového zákoutí, lidé si tu mohou něco malého vypěstovat nebo uvázat kytičku z levandule. Přitom jsme ve městě, kousek od centra Jičína.

Čtenář bude možná překvapený, že ještě nepadlo ani slovo například o polohování, přebalování, obstarávání hygieny a podobně…

Pečovatelské úkony k mé práci samozřejmě také patří, pokud jsou potřeba. Víš, ale to, že je člověk obstaraný po tělesné stránce, považuji za standard. Není to to nejpodstatnější a jediné, co nabízím.

To je moc zajímavé. Než tvůj přístup k péči rozebereme podrobněji, mohla bys ještě přiblížit, kdo jsou tví klienti a kde své služby poskytuješ?

Převážně docházím do rodin, jsem terénní služba. Tyhle rodiny se rozhodly, že svému často nejstaršímu, nejzranitelnějšímu členu umožní žít a někdy i dožít doma. V jeho prostředí, kde na něj všude dýchají vzpomínky, kde má věci, které má rád, cítí se tam dobře a je to jeho skutečný domov. Umožnit mu tohle, to je možná nejvíc, co pro svého blízkého mohou udělat.

Někdy to dost dobře možné není, ale po všech těch letech v oboru vím, že když se chce, jde skoro všechno nebo alespoň hodně. Je to o nastavení ve vlastní hlavě, o prioritách a také o umění přizpůsobivosti a ochoty ke změnám. Moc si vážím rodin, které se rozhodly, že si mě k tomu přizvou. Vím, že to je velký zásah do jejich soukromí.

Ptáš se, kdo jsou mí klienti. Popravdě, je to milá, pestrá klientela. Pracovala jsem s mnoha lidmi v letech, kteří byli celkem zdraví a čiperní, ale třeba čerstvě ovdovělí a najednou si neměli s kým povídat, ubylo jim podnětů a rychle scházeli. Vzpomínám na ženu zcela pohlcenou svou milovanou vědeckou prací do pokročilého věku. Když tohle pominulo, ztratila smysl života. Ozvala se mi její dcera, celá nešťastná. Nikdy nezapomenu na naše první setkání. Vydala jsem se za ní na okraj Prahy, do útulného domku, kde žila ve své rodině s velkými vnoučaty. Všichni ji měli moc rádi a věnovali se jí. Přesto působila jako člověk, který sám sebe trestá za to, že již nepodává výkony jako dřív. Tyhle lidi se mi podařilo vtáhnout zpátky do života, najít s nimi nový smysl a radost.

Někteří jsou nemocní, často mají těch neduhů celou spoustu. Víš, já nemám ráda škatulkování – takové ty nálepky jako cukrovkář nebo kardiak. Má to význam medicínský, to jistě, já však vidím hlavně člověka, se vším, co k němu patří, tedy i s jeho omezeními. Nepotřebuji ho mít zaškatulkovaného.

Jedinou výjimkou jsou lidé trpící Alzheimerovou chorobou, protože ti vyžadují zcela specifický přístup. Musíš kolem nich chodit po špičkách a umět vstoupit do jejich světa. Je snadné jim z neznalosti problematiky ublížit, protože když nějakou schopnost ztratí, je to nevratné a pokoušet se ji obnovit je kontraproduktivní. Tahle nemoc by si však zasloužila samostatné vyprávění. Zmíním jen to, že jedna z prvních žen, s nimiž jsem pracovala, tuhle nemoc měla. Prožily jsme spolu pět náročných a přitom dobrých let; skutečně tisíce hodin. Nebylo jí ani šedesát. Díky ní jsem začala jezdit do České alzheimerovské společnosti a dnes jsem nositelkou mnoha certifikátů pro práci s lidmi s demencí. Snažím se tuhle tématiku lidem přiblížit na přednáškách a workshopech, protože o Alzheimerově nemoci stále bohužel panuje plno nesmyslných představ.

Kvalitních pomůcek na trénink paměti není nikdy dost, a tak jsem si splnila sen a „přivedla na svět“ publikaci Bavím se chytře, která osahuje pětačtyřicet cvičení. Mají lákavou a přátelskou podobu, jsou inspirativní. Návod, jak s ní pracovat, je na YouTube. Vytvářet ji a ilustrovat mi trvalo asi půl roku, většinou jsem se tomu věnovala po nocích a nesmírně mě to těšilo. Vydala jsem ji vlastním nákladem, který je již rozebraný, ráda bych však realizovala dotisk, najde-li se sponzor.

Vím, že tě ta práce opravdu baví. Čím to je?

Baví – a moc. Přemýšlela jsem, jak je možné, že nejsem vyhořelá. Asi je to tím, že každý nový člověk je pro mě výzva, s nikým to není stejné, a to mě nutí být kreativní.

Mou velkou výhodou je, že starším lidem ráda naslouchám, mám ráda ty jejich staré časy; vypadá to idylicky, ale je mi jasné, že realita byla často drsná. Můj zájem je upřímný a oni to vycítí. Vůbec mi nevadí, když se opakují nebo v myšlenkách odbočí jinam. V jejich vyprávění bývá i kus historie a ta, když se týká konkrétního člověka, ožívá.

Práce se vzpomínkami často zahrnuje i společné vytváření knihy jejich života, což je další zábavná a užitečná věc. Dát vzpomínkám hmatatelnou podobu je skvělé. Se starými lidmi jsem prostě ráda a není to jen o tom, že něco dávám – oni na oplátku obohacují mě. Úžasné je třeba i to, že v rámci společného času nemusíme spěchat. Já se tak mám! Vždyť kdo může dnes říct, že v práci nespěchá?

I smrt „mého“ člověka dokážu přetavit v něco pozitivního, přestože mě bolí. Pokaždé pak pocítím příval touhy udělat něco navíc pro ty, co tu jsou. Je to čas, kdy je zahrnuji ještě větší laskavostí, květinami a dobrůtkami. Vlastně mám štěstí, že to prožívám takhle, aniž bych o to nějak usilovala.

Při své práci někdy doprovázíš lidi při umírání. To musí být neuvěřitelně silné momenty vyžadující obrovskou vnímavost a citlivost. Jak k tomu přistupuješ? A co podle tebe lidé a jejich rodiny v tu chvíli nejvíce potřebují?

Nejsem tak silná, abych dokázala dělat jako svou profesi právě tohle. Může se však stát, že taková situace nastane a rodina si mou přítomnost přeje. Potkalo mě to už několikrát. Vždycky šlo o lidi, s nimiž jsem byla hodně provázaná, rozuměli jsme si i beze slov a měli jsme stejnou představu, jak by to mělo proběhnout. Docházel tam lékař i zdravotní sestřička a střídali se blízcí. Já tu byla jako někdo, kdo umírajícího dobře zná, rozumí výrazu jeho obličeje a komu umírající důvěřuje. Jsem laskavá a empatická, mám ale i ten potřebný odstup a nadhled, takže je dokážu podpořit emočně i prakticky. Tím myslím postarat se o tělo a zajistit další služby.

Víš, co je důležité? Pojmenovávat věci pravými slovy. Umírání není odcházení, ačkoli se tomu tak zaobaleně říká. Když někam odcházíš, máš možnost návratu. Smrt je nevratná a konečná. Ze zkušenosti ve vlastní rodině vím, jak těžké a nesmírně potřebné je přiznat si, že se to děje. Že se to děje nám a právě teď. Přiznat si, že náš blízký umírá, dopřát jemu i sobě možnost rozloučit se.

Říkat v takové chvíli, byť s nejlepším úmyslem, věty typu „Ty se uzdravíš, budeš tu ještě dlouho“ by mohlo vyznít jako znevažování těchto silných momentů. Ono téma umírání, smrti i truchlení by si také zasloužilo vlastní prostor. Všichni jsme přece smrtelníci…

Stává se mi, že s pozůstalými bývám ještě i pak. Potřebují truchlit, rekapitulovat a ujistit se, že vše bylo, jak má být, že to zvládli se ctí. Dopřát si to doznívání. I s tím jim mohu pomoci – vždyť jsme spolu prožili silné chvíle. Mohou se pak se mnou třeba i zasmát a posunout dál.

Už jsi takto provázela desítky lidí. Jaké to je, když se nyní ohlédneš?

Jsem spokojená, klidná, nikdy jsem nic neošidila. S někým jsem byla dlouho, s jiným krátce. Nedávno jsem se zkoušela dopočítat, kolik lidí vlastně prošlo mýma rukama, a sama nevím, jestli je číslo, k němuž jsem došla, málo nebo dost. A nevím ani, jestli jsem úspěšný živnostník. Je to živnost zajímavá, krásná a potřebná, ale přesto živnost. Kdyby se měla úspěšnost posuzovat tím, zda jezdím v krásném autě a chodím naparáděná, tak nevím, nevím… Auto mám letité, jezdím s ním do terénu a také s lidmi na výlety, po doktorech či kam si přejí, a tak dostává zabrat. V lodičkách a s kabelkou už dávno nechodím, to spíš s batůžkem, abych měla volné ruce.  Ale v tom to asi úplně není.

V čem to tedy je?

Napadá mě… Vždy mě potěší, když se ozve nějaká nová rodina s tím, že od někoho slyšeli dobré reference. V menším městě nefunguje ani tak reklama na autě, dokonce ani můj facebookový profil, který skýtá kontakt i nahlédnutí do domácí péče. Kdepak, musíte si poctivě odpracovat pár let a lidé si to mezi sebou poví. Takhle prosté to je! Pak v novinách objevíte článek, v němž děkují paní Jarmile Čtvrtníkové za to, jak jednala s jejich babičkou a jak jí zpříjemnila poslední rok života. Nebo vám napíší dopis a donesou kytici. Jedna vděčná rodina mi po skončení náročné služby dokonce koupila pračku – věděli, že mi stará dosloužila. To je přece nádherné.

Když přišel covid, ozvali se mi z rodiny, kde už jsem dávno nepracovala. Ptali se, jestli jsem se nedostala do finančních potíží, a nabízeli mi pomoct. To pro vás jen tak nějaký bývalý zaměstnavatel neudělá. Třeba je tohle to pravé měřítko úspěšnosti, protože je tak lidské?

To je krásné. Musí to opravdu zahřát u srdce. Vraťme se nyní ještě na začátek. Jak ses vlastně k této práci dostala?

Začalo to v mých necelých čtyřiceti letech, takže ne hned v mládí po škole. Můj život se otočil naruby, když jsem se rozvedla a vrátila se plná nejistoty z Prahy do svého rodného Jičína. Žila tady má babička a přijala nás se synkem s otevřenou náručí.

Tehdy jí bylo téměř devadesát let a byla neuvěřitelně soběstačná. Každý den obešla město, uvařila si a celkem dobře jí to myslelo. V mé rodině bylo přirozené propojení generací – v době mého dětství byty zkrátka nebyly, takže spolu běžně žily třeba i tři generace. Což vyústilo v myšlenku, že se babička nastěhuje k nám. Už ani nevím, kterou z nás to napadlo. Nastalo velké těšení, nádherné období plánování a budování jejího velkého pokoje s výhledem do zahrady. Babička řešila věci jako záclony a truhlíky do oken, já ty méně populární záležitosti jako omítky, vnitřní instalace nebo podlahu a synek statečně odsekával staré kachlíčky. Bylo jasné, že babiččin pokoj musí být plný jejích věcí, které by měly být na podobném místě jako dřív – portrét dědy proti křeslu, hodiny nad stolem...

To zní až idylicky, jak jste si budovali společný domov.

Ano. A i po nastěhování jsme měli několikaměsíční krásné období. Pak ale babička upadla, a přestože nešlo o žádný dramatický pád, spíš se jen tak svezla na koberec, zlomila si obratel. Z té soběstačné veselé paní se během okamžiku stala žena upoutaná na nemocniční lůžko. Babičce to dobře myslelo, a když slyšela, jak se nad ní baví o jejím dalším osudu a převozu do LDN, nabyla dojmu, že už ji nechceme, že už pro nás není důležitá. Přestala komunikovat; když jsem za ní přišla do nemocnice, dívala se do stropu a nebyla si ani podobná. Najednou to vůbec nebyla ona.

Měla jsem asi hodinu na rozhodnutí, co dál. Podívala jsem se na její ruce na peřině, ty jediné vypadaly pořád stejně, a vzpomněla jsem si, jak skládaly plínky mého miminka. Jak ho tyhle ruce chovaly a že vychovala i mě… A měla jsem jasno. Prostor přemýšlet o tom, co to udělá s našimi životy, jsem neměla, bylo to spíš pudové rozhodnutí. Věděla jsem, že jako „ležák“ by to mimo domov nezvládla. Nikdo z personálu nemocnice mě nepodpořil, všichni tvrdili, že se o takového člověka doma starat nedá, dívali se na mě jako na blázna. „To se s ní budete párat?“ Tak tuhle větu z úst lékaře asi nezapomenu. Nakonec to vyřešil reverz…

Tak to je drsné. Jak to potom doma probíhalo?

Sotva jsem jí čistě povlíkla postel, přivezli ji. Na břiše si držela skoro plný pytlík s čuráním, ani tu cévku jí nevyndali. Můj první úkol byl tedy prozaický a jasný – sehnat někoho, kdo to umí udělat. Spadla jsem do toho nepřipravená, rovnýma nohama. Nevěděla jsem nic o polohování nebo o tom, jak dávat člověka na mísu, netušila jsem, jak se o její tělo starat. Internet tehdy běžný nebyl.

Přesto nad všemi mými pocity převažoval jeden – babi je doma, je v bezpečí. Byla v tom obrovská úleva.

„To je dobře mami, žes vzala babičku domů,“ prohlásil syn a šel jí z vlasů vyčesávat zbytky blinkání, s kterým nám ji přivezli. Ona pochopila, jak se věci mají, natáhla k němu ruku a promluvila. Já tehdy stála ve dveřích a jen jsem polykala slzy, první dny jsem byla vůbec často naměkko.

Co ti pomáhalo? Poradila bys něco jiným lidem v podobné situaci?

Začala jsem si psát deník, musela jsem své pocity nějak ventilovat. Pomohlo mi žít ze dne na den, dávat si malé, lehce splnitelné úkoly, abych mohla usnout s pocitem, že jsem je zvládla. Že jsem zvládla celý další den. Nenavalit toho na sebe víc, než bych unesla. Příliš nad vším nedumat a neplánovat a taky se nesrovnávat s jinými. Naučila jsem se nebát kritiky. Zprvu jsem se totiž bála hodnocení příbuzných – strachovala jsem se, jestli jim má péče o babi bude připadat dost dobrá, i když mi nijak významně nepomáhali. Přijet na kafe s drobnými dárečky je sice milé, ale účinná pomoc to není. Naučila jsem se nepřestat žít vlastní život, ačkoli se změnil. Pořád jsem byla i máma dítěte školního věku, měla jsem svou domácnost a povinnosti i radosti; a tak jsem nejspíš začala líp hospodařit s časem.

Všechny ty úkony kolem těla se brzy staly rutinou, myslím, že je zvládne skoro každý. Najednou jsem měla víc času a došlo mi, že starat se jen o tělo nestačí. Že je potřeba zabývat se i tím, co se babičce honí v hlavě a jestli se třeba na něco těší; že je potřeba zaměstnat její mysl, naplnit její duševní potřeby a zabavit ji. Potřebovala pocit důležitosti, ne jenom cvičit, dělat dechová cvičení, umýt, namasírovat a napolohovat, krmit a tišit bolest. Hodně se jí věnoval můj chlapec. Nikdy jsem mu o to neřekla, dělal to sám od sebe – měl ji prostě rád. Tehdy jsem babičku v rámci možností začala zapojovat do domácích prací: Skládala mi třeba prádlo nebo radila z postele s vařením. Postupně jsem pro ni začala vytvářet cílený program. A to je základ toho, co dneska s těmi lidmi dělám. Vlastně jsem se to naučila s ní. 

Jak vlastně reagovalo tvé okolí, když ses rozhodla o babičku starat? A jak to zpětně hodnotíš ty?

Lidé v mém okolí se vytřídili. Kdo je skutečný přítel, jsem poznala až tehdy. Někteří zklamali a zmizeli mi ze života. Setkala jsem se i s názorem, že jsem doma a nic nedělám, že mám „veget“, když mám tu babičku, setkala jsem se i s despektem a nepochopením. Jiní mi to v dobrém úmyslu rozmlouvali, říkali, že si mám budovat kariéru a ne se obětovat. Ale já jsem to nikdy jako oběť nebrala! Nehledala jsem v tom vědu, neudělala jsem ze sebe pečovatelku. Byla jsem jen vnučka, která má doma starou babičku s jejími potřebami. Do cesty mi nečekaně vstoupili noví lidé a stali se z nás přátelé.

Když se dnes podívám zpátky, tak babička mi všechno vrátila, protože mě nasměrovala na mou další profesní dráhu. Nebýt jí, určitě bych nebyla tam, kde jsem, a nedělala bych to, co dělám. A to by byla škoda. Po těch odpracovaných letech můžu říct – snad to není žádná nafoukanost – že jsem v tom šikovná, mám k tomu asi nějaký dar. S lidmi v letech jsem ráda, mám s nimi trpělivost a nemusím se vůbec přemáhat, jde mi to nějak samo. Snadno se napojím na jejich myšlenkové pochody, nemám s tím nejmenší problém. Nebýt babičky, tohle bych v sobě neobjevila.

Jak to pak bylo s babičkou dál?

Žila s námi ještě jedenáct let. Podařilo se nám postavit ji na nohy a rozchodit. Dopomoc už potřebovala pořád, ale zažili jsme ještě moc hezké časy. Přišly samozřejmě i ty těžší chvíle, jak to bývá. Neměli jsme moc peněz, protože jsem mohla vydělávat velice omezeně. Nejezdili jsme po dovolených, zato jsme měli dva psí kamarády, zahradu, já měla dost času na svého potomka, a to má obrovskou hodnotu. Bývalo u nás plno jeho kamarádů. Řekla bych, že to bylo dobré živobytí. Nikdy jsem rozhodnutí postarat se o babičku nelitovala. Dožila se devadesáti devíti let a zemřela doma, v mé náruči. Obřad v kostele byl i oslavou jednoho dlouhého plodného života.

Říkám si, že nebát se pohlédnout pravdě do očí – uvědomit si, že všechno živé jednou zemře a zase se rodí další, že tak to prostě chodí – není vůbec špatné. Stejně jako uvědomit si svou vlastní smrtelnost a i děti vychovávat v tomhle vědomí. Možná pak s tím svým časem a potenciálem dokážeme líp hospodařit.

Vysvětlila bys prosím čtenářům, co znamená v praxi to, čemu říkáš „biografický přístup“?

To je standardní nefarmakologický postup, metoda: Potřebuji znát biografii člověka, s nímž budu trávit čas, a to od dětství po současnost, včetně zdánlivě nevýznamných maličkostí a případných tabu. Potřebuji znát jeho povahu, postoje, zvyky i přání do budoucna. Abych jej skutečně dobře znala a měla na čem stavět. Tyto informace požaduji od každé rodiny, bez toho bych nemohla kvalitně pracovat.

Pak sedím třeba proti ženě, vidím svraštělou tvář, uzel šedivých vlasů a slzící staré oči… A představuji si, jak krásné byly ty oči dříve. Vnímám, jakou radost z ní museli mít její rodiče, znám zašlé fotky, takže vím, jak se z holčičky stala dívka a že v tanečních byla půvabná a žádoucí. Vím, jaká byla nevěsta a pak maminka, co všechno v životě dokázala i co ji potkalo. Myslím na to, že ji někdo miloval, objímal a potřeboval…  A tohle k ní stále patří. Nikdy nevidím jen stářím nebo nemocí poznamenaného člověka. Vždycky si představuji, kým v životě byl, protože to nikam nezmizelo. Staří lidé se nemusí cítit nepotřební a méněcenní; to, co po nich zůstává, se pořád počítá a já jim to připomínám. Tohle je na té mé práci taky pěkné.

Věřím, že tímto přístupem dáváš lidem opravdu hodně a že to má velký vliv na to, jak se cítí a jak na sklonku života vnímají smysl toho, co prožili. Tuším, že se v tom odráží tvá osobní zkušenost s babičkou a to, jak blízký vztah jste spolu měly.

Je to tak. Babička mě naučila, že minulost člověka je důležitá – abychom ho pochopili ve stáří, musíme znát jeho předešlý život. Už od dětství mi vyprávěla o svém životě. „Babi, povídej, jaké to bylo, když jsi byla malá.“ Takhle to u nás vždycky začínalo…

Jak jsem rostla a byla schopná přijímat jiné skutečnosti, babička přidávala dramatičtější události, více mluvila o svých ztrátách i pocitech. Postihly je s dědou dvě měnové reformy a přežili dvě světové války, 15. března 1939 byla babička v sedmém měsíci těhotenství, nosila mou mámu. Věděla, jak těžké je ztratit osobní svobodu. „Když ji však ztratí celý národ, je to strašné,“ řekla mi. V mládí jsem tomu tolik nerozuměla, připadalo mi to jako něco dávného, co se nemůže opakovat. Skutečně ji chápu až nyní.

Psala jsem celý rok. V tuto chvíli mám hotový rukopis mé budoucí knihy. Lásky mezi Jičínem a Prahou mají dvaadvacet kapitol, v nichž jsem pochopitelně změnila některá jména, ale příběhy a lidé jsou skuteční. Teď mě čeká další velká výzva – dát rukopisu podobu pěkné knihy a dostat ji k lidem.

Přeju ti, ať se kniha zdárně vyklube na svět a dostane se k lidem, kteří ji ocení! Moc děkuji za tohle krásné a upřímné povídání o hlubokých a důležitých tématech, která se týkají každého z nás. Děkuji za to, jak svou práci děláš a že vnášíš lidem do života tolik péče, pozornosti a lásky.

Já děkuji za možnost vyprávět.

Kdybyste chtěli Jarmilu kontaktovat, je to možné přes její osobní facebookový profil, případně mailem: jarmila.ctvrtnikova@gmail.com. Na jejím YouTube kanálu můžete zhlédnout její profesionální videa, a pokud byste ji chtěli finančně podpořit – například přispět na vydání její plánované knihy – můžete zaslat svůj dar na účet č. 670100-2218579800/6210.

Rozhovor s paní Jarmilou Čtvrtníkovou vedla za Nadační Fond Společně Dál Hanka Dobiášová.